„Bůh je,“ konstatoval Hitler

Hitlerovy představy o existenci Boha, o Prozřetelnosti – jak institut vyšší moci sám často nazýval – patří rovněž mezi málo známé informace ve vztahu k jeho osobě. Poválečná rétorika křesťanských církví se spíše snažila vykreslovat Hitlera jako neznaboha a ateistu, jiní zase jako člověka libujícího si v okultismu a šamanistické mystice. Ať už je pravda jakákoli, sám Vůdce se na veřejnosti k duchovním otázkám vyjadřoval častěji, než by dnes kdo čekal. V září roku 1939 se před obyvateli německého města Danzig o svých postojích ke spirituálním otázkám vyjádřil také.

„Ostatně věřím v jedno: Bůh je. Tento Bůh stvořil národy. Těmto národům dal v zásadě to stejné právo. 

My Němci jsme se před 20, 22, 23 lety chovali velmi špatně. Přišla revoluce a my jsme podlehli. A potom nastal opětovný vzestup našeho národa díky obrovské práci. A po celou tuto dobu nám Prozřetelnost tuto práci stále žehnala. Čím odvážnější jsme byli, o to více pak přišlo požehnání Prozřetelnosti. 

A také v posledních šesti letech nás Prozřetelnost stále doprovázela. Neboť, věřte mi, jeden tomu říká štěstí, druhý jinak, ale bez tohoto posledního schválení nelze uskutečnit velká díla. A já jsem právě  v posledních málo měsících opět osobně ve svých nejhlubších smyslech pociťoval řízení Prozřetelnosti, která provází lidstvo a staví jej před úkoly. Těmto úkolům sloužíme. To, co chceme, není podmanění jiných národů. Je to naše svoboda, naše bezpečnost, bezpečnost našeho životního prostoru. Je to bezpečnost života národa samého. Za to bojujeme.“

Více v knize.

Ukázka z knihy Der Großdeutsche Freiheitskampf, vydáno nakladatelstvím Zentralverlag der NSDAP v roce 1940:

Proč Hitler odmítal válku

Zřejmě i základní školní vzdělání stačí dnes člověku k tomu, aby si při výroku “Hitler nechtěl válku” či „Hitler byl proti zbrojení“ začal ťukat ukazováčkem na čelo a dotyčného, který by mu něco takového tvrdil, pohotově označil buď za duševně nevyrovnaného nebo jej opatřil nějakou zavrženíhodnou nálepkou. V lepším případě by člověk jen nevěřícně kroutil hlavou. Nelze se divit. Není snad v Evropě škola, která by neučila, že někdejší německý kancléř chtěl zbrojit a zbrojil proto, aby, obrazně nebo dokonce i doslova řečeno, „dobyl svět”. O to pikantnější jsou pak následující výroky, které v prosinci 1940 nepronášel v Berlíně Mahátma Gándhí, ale Adolf Hitler.

„Neměl jsem vůbec chuť zbrojit. Neboť zbrojit – co to znamená? To pohlcuje tolik pracovní síly. Právě já, který pohlížím na práci jako na to nejvíce rozhodující, jsem chtěl nasadit německou pracovní sílu pro jiné plány, a to, moji soukmenovci, myslím se již rozšířilo, že mám dosti významné plány, krásné a velké plány pro svůj národ.

Mojí ctižádostí je učinit německý národ bohatým, německou zemi krásnou. Chtěl bych, aby byla povznesena životní úroveň jednotlivce. Chtěl bych, abychom dostali nejkrásnější a nejlepší kulturu.

Chtěl bych, aby bylo divadlo pro celý národ a nejen pro horních deset tisíc jako v Anglii, a vůbec, aby celý národ měl prospěch z celé německé kultury.

Takové nesmírné plány jsme měli a k nim jsem potřeboval pracovní sílu. Zbrojení mi odnímá tuto práci. Učinil jsem návrhy na omezení zbrojení a vysmáli se mi. Slyšel jsem jen: »Ne.« Navrhl jsem, aby byly omezeny jednotlivé obory zbrojení. Odmítli to. Navrhl jsem, aby letectvo bylo vůbec vyloučeno z války. Také to odmítli. Navrhl jsem, aby bylo omezeno používání pum. Odmítli to všechno. Říkali: »To by se vám hodilo, my je máme a vy ne! Vždyť tím právě vám chceme vnutit svůj režim.«

Jsem však muž, který nedělá nic polovičatě. Je-li už jednou nutné bránit se, tak se bráním s nezkrotným fanatismem. Když jsem viděl, že velký německý vzestup ihned opět zmobilizoval v Anglii tytéž lidi, kteří již před světovou válkou štvali do války, tu jsem si uvědomil, že nezbývá nic jiného, nežli tento boj vybojovat ještě jednou…“

Další zajímavovsti v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Kapitál slouží hospodářství a hospodářství národu

Co je dnes zásadní starostí a prvotním cílem každého demokratického kapitalistického státu a jeho vládnoucích elit? Co pro tyto vlády znamená občan jako jednotlivec? Hodnota jednotlivce je měřena podle jeho schopnosti být konzumentem, plátcem daní a výhodnou pracovní silou zároveň. Jinými slovy: celý svět se v takovémto uspořádání točí pouze kolem výdělku, peněz a kapitálu. Jednotlivec je pouze prostředkem k zajištění jmenovaných hodnot. Primární „duchovní“ hodnotou takového světa je zisk a jeho základní ctností pak „umění na někom vydělat“. Hlavním ideálem je boj za jmění, za kapitál, boj za rodinný majetek, za jednotlivcovo sobectví. Vše ostatní zůstává přitom pouze prostředkem k cíli. Zprávy v médiích se každodenně zabývají vývojem hospodářské konjunktury a její nekonečný vzestup se zdá být jedinou modlou naší existence. Je však takovýto řád daný Bohem či přírodou? Co o tom soudil Adolf Hitler?

„Ve světě kapitalistické demokracie zní nejdůležitější hospodářská zásada takto: Lid je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro kapitál. Tuto zásadu jsme obrátili: Kapitál je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro národ!

Jinými slovy: Základem všeho je národ. Všechno ostatní je jenom prostředkem k cíli. Nedovede-li hospodářství lid uživit a šatit, pak je to hospodářství špatné. A je naprosto lhostejné, řekne-li mi několik lidí: »Pro mne je to hospodářství dobré, znamenité, moje dividendy jsou skvělé.« To přiznávám. Mne však dividendy vůbec nezajímají. Zde jsme vytyčili meze. Ihned se pak řekne: »No, vidíte, to je právě to. Terorizujete svobodu.« Ano, terorizujeme svobodu, když se kořistí na útraty pospolitosti, a je-li to nutné, pak ji dokonce i odstraňujeme.

Tito lidé mají možnost, abych uvedl jenom jediný příklad, strčit do svých kapes ze svého zbrojařského průmyslu 6, 80, 95, 140, 160 procent na dividendách. Je tedy přirozené, že říkají: »To přestane, jestliže tyto německé metody se rozšíří nebo dokonce zvítězí.« V tom mají úplně pravdu. Já bych to nestrpěl. Jsem přesvědčen, že šest procent postačí, ale z těchto šesti procent odnímáme ještě jednu polovinu a o zbytku nutno dokázat, že je opět uložen v zájmu národní pospolitosti. To tedy znamená: Jednotlivec není oprávněn naprosto svobodně vládnout tím, co musí být použito v zájmu národní pospolitosti. Disponuje-li tím sám rozumně, tedy dobrá. Jestliže tím však rozumně nedisponuje, pak zasahuje nacionálněsocialistický stát.

Nebo jiný příklad: Kromě těchto dividend jsou ještě tzv. tantiemy členů dozorčích rad. Snad možná ani nevíte, jak „strašná” je činnost takového člena dozorčí rady. Ten musí každoročně vykonat jednu cestu, musí jít na vlak, posadit se do první třídy a někam jet, musí se odebrat do nějaké místnosti, v 10 nebo v 11 hodin, podle situace, a pak tam musí naslouchat zprávě, která je tam předčítána. A když je zpráva přečtena, musí poslouchat, jak několik lidí tomu něco říká. Může to samozřejmě trvat také do jedné nebo do dvou hodin. Po druhé hodině musí zase vstát a musí jet zase zpět. Zpět jet musí! První třídou zpět! A tak mu jistě právem patří – jako to bylo ostatně dříve i u nás – 80, nebo 100 tisíc marek odměny; neboť přitom přece velmi mnoho zamešká a jeho námaha se musí vyplatit!

Tento zlořád jsme ovšem u nás odstranili, neboť to nebylo nic jiného, než zastírání zisků a především uplácení; neboť dozorčími rady jsou především páni poslanci – a byli jimi dříve také u nás. My jsme to odstranili. Žádný poslanec nesmí být dozorčím radou. Je vyloučena jakákoliv úplata, a to v jakékoli formě.“

Více v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Mírové nabídky Polsku

„Druhá světová válka začala tím, že Hitler napadl Polsko.” Přibližně takto se dá shrnout obecné povědomí o počátku největšího válečného konfliktu, jež se odehrál na Evropské půdě a zhruba takto jsme se to učili ve škole. Převažuje tedy více méně jasný obraz o tom, že Hitler ve své šílené touze podmanit si svět vtrhl ke svému východnímu sousedovi, aby tak začal naplňovat své dávno připravované dobyvačné touhy. V nesčetných dokumentárních filmech jsou prezentovány podrobné výklady profesionálních historiků, které tuto verzi podpírají. Skutečné a autentické Hitlerovy nabídky, znázorňující jeho úsilí dosáhnout s polským státem vzájemného porozumění, však nejsou téměř v žádné běžné učebnici historie k nalezení. Zde jsou:

„Jak jsem již zdůraznil, nutnost přístupu tohoto státu k moři jsem vždy uznával a také zohlednil. Nejsem totiž žádný demokratický státník, nýbrž realistický nacionální socialista. Považoval jsem však za nezbytné ujasnit varšavské vládě, že tak, jak si ona přeje přístup k moři, potřebuje Německo přístup ke své provincii na východě.”

„Polské vládě jsem tedy učinil tuto nabídku:

1. Danzig se vrátí jako svobodný stát do rámce Německé říše.

2. Německo dostane k dispozici skrze koridor cestu a železniční trať se stejným exteritoriálním charakterem pro Německo jako je koridor pro Polsko.

Na oplátku je Německo připraveno:

1. Uznat v Danzigu veškerá hospodářská práva Polska,

2. zajistit v Danzigu Polsku volný přístav libovolné velikosti a za plného volného přístupu,

3. uznat tímto s konečnou platností hranice mezi Německem a Polskem jako dané,

4. uzavřít na 25 let s Polskem pakt o neútočení, tedy pakt, který by daleko přesáhl můj vlastní život a

5. zajistit nezávislost slovenského státu skrze Německo, Polsko a Maďarsko, což prakticky  znamená zřeknout se jakéhokoli jednostranného německého mocenského přednostního postavení v této oblasti.”

„Polská vláda tuto moji nabídku odmítla a prohlásila jenom, že je ochotna:

1. Vyjednávat v otázce nahrazení komisaře Společnosti národů a

2. uvažovat o úlevách pro průjezdní dopravu koridorem.”

„Tohoto pro mě nepochopitelného postoje polské vlády jsem upřímně litoval, avšak to samo o sobě není rozhodující, nýbrž nejhorší je to, že dnes, stejně jako před rokem Česko-Slovensko, se tentokrát Polsko domnívá, že musí pod tlakem lživého štvaní světa povolat vojsko, ačkoli Německo samo nepovolalo ani jednoho jediného muže a ani nepomýšlelo nějak postupovat proti Polsku. Jak jsem řekl, to je samo o sobě velmi politováníhodné a příští generace jednou rozhodne, zda bylo skutečně správné tento můj jedinečný návrh odmítnout. Ode mě to byl pokus vyřešit tuto otázku, která vnitřně hýbe celým německým národem, vpravdě jedinečným kompromisem, a to navíc ku prospěchu oběma zemím.”

Byla tato velkorysá nabídka jediná, kterou Vůdce před válkou Polsku nabízel? Bylo jich více, a jak zněly? Více v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Zlato nemá hodnotu, lidská práce ano

„Bankovky sú kryté zlatem”, stávalo kdysi na platidlech vydaných Státní bankou československou. Na dnešních českých bankovkách nic takového není, na eurobankovkách také ne. Otázkou vytvoření stabilního prostředku směny zboží a služeb se lidé zabývají tisíce let. Penězům také lidé přiznávají takřka všemocný význam. Vždyť i duchovní otec dnešního bankovnictví, zakladatel slavného finančnického rodu Mayer Amschel Rothshild měl kdysi prohlásit: „Dejte mi moc nad měnou státu a nebude mě zajímat, kdo dělá zákony.” A co na to Vůdce? 

„Je však třeba celé národohospodářské omezenosti kapitalistických demokracií namlouvat si, že natrvalo mohou existovat státy, které jsou zavázány nakupovat od někoho, kdo od nich samých kupovat buď nechce nebo nemůže. Německo však balkánským státům nejenom prodávalo, nýbrž bylo tam hlavně i největším kupujícím. A to trvalým a solidním kupujícím, který výrobky balkánských rolníků splácel prací německého průmyslového dělníka a nikoliv podvodnými valutami a devizami, které beztak již celá léta trpěly znehodnocením, jež se stalo chronickým. […] V tomto obchodě nebylo ani vítězů ani poražených, nýbrž pouze účastníků, a Německá říše nacionálněsocialistické revoluce vynaložila svoji veškerou ctižádost, aby byla účastníkem slušným, to znamená, aby platila pořádným solidním zbožím a nikoli demokratickými švindlpapíry.”

„…je německý národ, co se týče zlata, tím nejchudším národem světa. My žádné zlato nemáme. Co však máme, je živoucí pracovní síla. To, co máme, je posvátná píle a svatá vůle a to je nakonec v takovémto boji na život a na smrt tisíckrát důležitější než zlato. Neboť co pomůžou Američanům jejich zlaté trezory kromě toho, že si mohou nechat udělat umělý chrup? Kdyby měli deset továren na syntetickou pryž, tak by to mělo větší hodnotu než všechny jejich zásoby zlata, které nashromáždili, dohromady.”

„…opět jsme včlenili ve výrobní proces 7 milionů lidí. Ty, kdož dříve pracovali jen z poloviny svého času, rovněž asi 7 milionů lidí, jsme přivedli od jejich krátkodobé práce k normální týdenní práci. Všem jsme vyplatili mzdy. Přitom jsme udrželi stabilní hodnotu měny a každý si za své peníze mohl něco koupit. Výrobu jsme vystupňovali do obrovských rozměrů, stále vycházejíce ze svých nacionálněsocialistických zásad, že rozhodujícím činitelem je existující pracovní síla, schopnost tuto pracovní sílu zorganizovat a využít, zkrátka že podkladem naší měny nemůže být zlato, nýbrž že jím je výroba. To tedy znamená, že je úplně v našem uvážení pílí a prací vytvořit výrobky a kozumní statky, které pak opět musí prospívat lidu právě tak, jako mu lenost může škodit. Zažili jsme potom, že zlaté státy ztroskotávaly se svými měnami, zatímco my, stát nikoliv zlatý, si svou měnu uhájil. Některé jiné země hrabaly a hromadily zlato. A nyní hrozí, že do světa pronikne poznání, a to prakticky zocelené poznání, že totiž zlato samo o sobě je úplně bezvýznamné, že bez zlata je možné žít právě tak dobře jako s ním, ba dokonce za jistých okolností ještě lépe. Toto poznání může být nebezpečné pro ty, kdož ve zlatě spatřují element svého boje o moc a jako takový element zlato vždy hodnotili a využívali.”

O principech stabilní měny nezávislé na mezinárodním kapitálu, o zahraničním obchodu na bázi výměny zboží, zbytečnosti zlata aj. se dozvíte více v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Rozdíl mezi národy a jejich vedením

Jak daleko se mohou jednotlivé národy ztotožňovat například se zahraniční politikou svého vedení? Již ve svých nejznámějších knihách z dvacátých let Adolf Hitler vyjádřil své přání navázat spojenectví s Velkou Británií. Vždy považoval anglický národ za blízký národu německému. Skutečnost, že později Anglie Německu vyhlásila válku, nedával Hitler za vinu anglickému národu, nýbrž některým konkrétním politikům a vlivným kruhům v zemi. Ve svých projevech se během války Vůdce nezmiňoval, s výjimkou Poláků, o národech nepřátelských států v negativním či dokonce pohrdavém smyslu, ale naopak. Hovořil například s úctou o výkonech francouzského a řeckého vojáka a dokonce v době, kdy britská letadla bombardovala německé území, činil rozdíl mezi oficiální politikou Velké Británie a jejím obyvatelstvem:

„Již tehdy byla Anglie naším nepřítelem. Pravím-li „Anglie”, tak při dobrém vědomí, že tam národ a vedení není jedno a totéž. Malá klika mezinárodních demokratů, Židů a plutokratů ovládá tuto zemi a tato klika již i tehdy tuto zemi štvala do války. Dokonce jsou to tytéž osoby jako dnes.“

  „Nikoliv snad, že by odpovědnost za to nesl sám anglický národ ve svém celku, nikoliv, ale jsou to někteří lidé, kteří ve své zmatené nenávisti i šílenství sabotovali každý takový pokus o dorozumění, podporováni oním mezinárodním světovým nepřítelem, kterého všichni známe, světovým Židovstvem. Tak se bohužel nepodařilo přivést Velkou Británii, především však anglický národ, v ono spojení s Německem, ve které jsem vždy doufal.“

Řecko (…) bylo rovněž ochotno podlehnout anglickému vábení a spojit svůj osud s osudem toho, kdo jeho královskému pánu dával peníze a příkazy. Neboť já musím ještě dnes – myslím, že jsem tím povinován historické pravdě – dělat rozdíl mezi řeckým národem a onou tenkou vrstvou zchátralého vedení, které tak, inspirováno anglofilským králem, nemělo na mysli pravé úkoly řeckého státního vedení, jako spíše vzalo za své cíle britské válečné politiky. Upřímně jsem toho litoval. Pro mne jakožto Němce, který již výchovou ve svém mládí i pozdějším svým životním povoláním měl hlubokou úctu ke kultuře a umění země, ze které kdysi vzešlo první světlo lidské krásy a důstojnosti, bylo velmi těžké a trpké přihlížet k tomuto vývoji a nemoci proti tomu nic podniknout. (…) Historická spravedlnost mne zavazuje k tomu, abych konstatoval, že z nepřátel, kteří stáli proti nám, bojoval obzvláště řecký voják rovněž s nejvyšší statečností, smrtí pohrdající. Kapituloval teprve tehdy, když další odpor byl nemožný a tím i bezúčelný.“ 

„Sovětský svaz, který je (…) největším služebníkem Židovstva. Čas zatím potvrdil to, co jsme my, nacionální socialisté, tvrdili po mnoho let; je to opravdu stát, ve kterém byla povražděna všechna nacionální inteligence a zůstalo bezduché, násilím proletarizované podlidství, nad kterým se tyčí obrovská organizace židovských komisařů – což znamená ve skutečnosti otrokářů. Často byly pochybnosti, zda snad v tomto státě přeci jen nezvítězí nacionální tendence. Zapomnělo se přitom pouze, že už vůbec není nositelů uvědomělého nacionálního názoru, že nakonec muž, který se stal přechodně pánem tohoto státu, není ničím jiným než nástrojem v rukou tohoto všemocného Židovstva a že, je-li vidět na jevišti před oponou Stalina, stojí za ním v každém případě Kaganovič a všichni ti Židé, kteří vedou v desetitisícovém rozvětvení tuto obrovskou Říši.“

Jak hovořil Hitler o Finech, Slovácích, o černošském obyvatelstvu jižní Afriky, o Američanech, Bulharech, Jugoslávcích a dalších národech se dočtete v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Jak v demokracii ovládá kapitál média a „svobodu slova“

Myšlenka svobody tisku byla vyvinuta zejména v období osvícenství a Ústava České republiky ji dnes všem občanům oficiálně zaručuje. O tisku se běžně traduje, že je sedmou velmocí nebo hlídacím psem demokracie. Zavedl se dokonce i Světový den svobody tisku a připomíná se od roku 1993 každoročně dne 3. května. Dnešní moderní svět internetu navíc umožňuje nepřebernému množství  bloggerů zveřejňovat své názory. Subjektivní pocit svobody projevu a slova vzrostl tedy o to víc. Nicméně rozhodující vždy byla a je publicita těchto názorů, která se odvíjí primárně od ekonomických možností. Role tradičního „papírového“ tisku v současných podmínkách zdánlivě upadá do pozadí, přebírají ji internetové vydání deníků a nejrůznější zpravodaje, ale na tomto principu se v zásadě nic nezměnilo: i zde hrají určující roli peníze. Otázka, jak je to vlastně skutečně se svobodným tiskem v demokratických zemích, je v podstatě nadčasová, a hovořil o ní i Adolf Hitler v jednom ze svých projevů.

 

„Kdo uvědomuje národ, kdo vzdělává národ? 
V těchto zemích vládne ve skutečnosti kapitál, tj. konec konců skupina několika set lidí, kteří vlastní nezměrná jmění a kteří jsou následkem zvláštní konstrukce státního života více méně nezávislí a svobodní. Ti říkají: »Zde máme svobodu« a myslí tím především volné hospodářství a volným hospodářstvím rozumějí svobodu kapitál nejen získávat, nýbrž především kapitál opět volně používat. 

 

Tedy: Být bez jakéhokoliv státního, tj. národního dozoru, jak při získávání, tak i při používání kapitálu. To je ve skutečnosti obsahem pojmu této svobody. A tento kapitál si nyní tvoří svůj tisk. Ti lidé mluví o „svobodě tisku”. Ve skutečnosti však má každý z těchto časopisů svého pána a tímto pánem je vždy ten, kdo dává peníze – majitel. A tento pán, nikoliv redaktor, diriguje obsah tohoto časopisu. Kdyby redaktor chtěl psáti něco jiného, než co se hodí pánovi, pak hned příštího dne prostě vyletí. Tento tisk, který je absolutně poddajnou, bezcharakterní stvůrou svého majitele, modeluje nyní veřejné mínění a veřejné mínění zmobilizované tímto tiskem, je pak opět rozděleno ve strany. 

 

Tyto strany se navzájem tak málo liší od sebe, jak málo se dříve lišily od sebe u nás. Vždyť vy je znáte, ty staré strany. Bylo to vždy jedno a totéž. V Anglii je to většinou tak, že rodiny jsou rozděleny, jeden je konzervativcem, druhý je liberálem a třetí je v dělnické straně. Ve skutečnosti však sedí všichni tři jako členové rodiny pohromadě, společně určují a ustanovují svůj postoj. K tomu ještě přistupuje, že „vyvolený národ” světa skutečně tvoří pospolitost, která hýbe všemi těmito organizacemi a je diriguje. Proto je také jejich opozice vlastně vždy tatáž, neboť ve všech základních věcech, v nichž by se opozice přece musela projevovat, jsou strany vždy zajedno. Mají jedno a totéž přesvědčení. A podle toho tvoří se svým tiskem veřejné mínění.“

 

Do jaké míry „nedisciplinovaný svobodný demokatický tisk“ před vypuknutím 2. světové války negativně ovlivňoval bilaterální a mezinárodní vztahy? O tom více v knize.

 

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Zákaz zbraní hromadného ničení

Když na sklonku druhé světové války daly Spojené státy americké svrhnout na Hirošimu a Nagasaki atomové pumy, nebylo to poprvé, co svět spatřil hrůzné následky použití tzv. „zbraní hromadného ničení”. Již v průběhu první světové války zažila Evropa decimující účinky útočného plynu Yperitu. A než se stačil svět z krvavých bojů po roce 1945 vzpamatovat, začaly USA ničit města Napalmem (Korea, Vietnam). V dobré paměti mají mnozí současníci i irácké eskapády s jedovatým plynem pod taktovkou Saddáma Husajna. I Adolf Hitler zbraně hromadného ničení a humánní způsob vedení války veřejně tematizoval. Ve svém projevu Mírová výzva Anglii říká:

„K tomuto nezbytnému pocitu bezpečnosti však náleží především vyjasnění použitelnosti a rozsahu použitelnosti jistých moderních zbraní, které jsou svým účinkem schopny kdykoliv proniknout až do srdce každého jednotlivého národa a které následkem toho zanechají trvalý pocit nejistoty. Učinil jsem v tomto směru návrhy již ve svých dřívějších projevech v Říšském sněmu. Tehdy – zajisté proto, že vycházely ode mne – byly zamítnuty.”

„Věřím však, že pocit národní bezpečnosti vnikne do Evropy teprve tehdy, když na tomto poli dojde jasnými mezinárodními a platnými závazky k přesnému a podrobnému definování pojmu dovoleného a nedovoleného použití zbraní. Tak jako kdysi ženevská konvence dokázala, že alespoň u civilizovaných států bylo zakázáno usmrcování zraněných, týrání zajatců a boj proti osobám, které se neúčastnily války, a tak jako se podařilo dopomoci tomuto zákazu v průběhu doby k všeobecnému respektování, musí se podařit definovat použitelnost letecké zbraně, používání plynu atd., ponorek, ovšem také pojmu kontrabandu tak, že válka bude zbavena své strašlivé povahy boje proti ženám a dětem a vůbec proti osobám, které se války neúčastní.”

Více v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):