Proč Hitler odmítal válku

Zřejmě i základní školní vzdělání stačí dnes člověku k tomu, aby si při výroku “Hitler nechtěl válku” či „Hitler byl proti zbrojení“ začal ťukat ukazováčkem na čelo a dotyčného, který by mu něco takového tvrdil, pohotově označil buď za duševně nevyrovnaného nebo jej opatřil nějakou zavrženíhodnou nálepkou. V lepším případě by člověk jen nevěřícně kroutil hlavou. Nelze se divit. Není snad v Evropě škola, která by neučila, že někdejší německý kancléř chtěl zbrojit a zbrojil proto, aby, obrazně nebo dokonce i doslova řečeno, „dobyl svět”. O to pikantnější jsou pak následující výroky, které v prosinci 1940 nepronášel v Berlíně Mahátma Gándhí, ale Adolf Hitler.

„Neměl jsem vůbec chuť zbrojit. Neboť zbrojit – co to znamená? To pohlcuje tolik pracovní síly. Právě já, který pohlížím na práci jako na to nejvíce rozhodující, jsem chtěl nasadit německou pracovní sílu pro jiné plány, a to, moji soukmenovci, myslím se již rozšířilo, že mám dosti významné plány, krásné a velké plány pro svůj národ.

Mojí ctižádostí je učinit německý národ bohatým, německou zemi krásnou. Chtěl bych, aby byla povznesena životní úroveň jednotlivce. Chtěl bych, abychom dostali nejkrásnější a nejlepší kulturu.

Chtěl bych, aby bylo divadlo pro celý národ a nejen pro horních deset tisíc jako v Anglii, a vůbec, aby celý národ měl prospěch z celé německé kultury.

Takové nesmírné plány jsme měli a k nim jsem potřeboval pracovní sílu. Zbrojení mi odnímá tuto práci. Učinil jsem návrhy na omezení zbrojení a vysmáli se mi. Slyšel jsem jen: »Ne.« Navrhl jsem, aby byly omezeny jednotlivé obory zbrojení. Odmítli to. Navrhl jsem, aby letectvo bylo vůbec vyloučeno z války. Také to odmítli. Navrhl jsem, aby bylo omezeno používání pum. Odmítli to všechno. Říkali: »To by se vám hodilo, my je máme a vy ne! Vždyť tím právě vám chceme vnutit svůj režim.«

Jsem však muž, který nedělá nic polovičatě. Je-li už jednou nutné bránit se, tak se bráním s nezkrotným fanatismem. Když jsem viděl, že velký německý vzestup ihned opět zmobilizoval v Anglii tytéž lidi, kteří již před světovou válkou štvali do války, tu jsem si uvědomil, že nezbývá nic jiného, nežli tento boj vybojovat ještě jednou…“

Další zajímavovsti v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Mírové nabídky Polsku

„Druhá světová válka začala tím, že Hitler napadl Polsko.” Přibližně takto se dá shrnout obecné povědomí o počátku největšího válečného konfliktu, jež se odehrál na Evropské půdě a zhruba takto jsme se to učili ve škole. Převažuje tedy více méně jasný obraz o tom, že Hitler ve své šílené touze podmanit si svět vtrhl ke svému východnímu sousedovi, aby tak začal naplňovat své dávno připravované dobyvačné touhy. V nesčetných dokumentárních filmech jsou prezentovány podrobné výklady profesionálních historiků, které tuto verzi podpírají. Skutečné a autentické Hitlerovy nabídky, znázorňující jeho úsilí dosáhnout s polským státem vzájemného porozumění, však nejsou téměř v žádné běžné učebnici historie k nalezení. Zde jsou:

„Jak jsem již zdůraznil, nutnost přístupu tohoto státu k moři jsem vždy uznával a také zohlednil. Nejsem totiž žádný demokratický státník, nýbrž realistický nacionální socialista. Považoval jsem však za nezbytné ujasnit varšavské vládě, že tak, jak si ona přeje přístup k moři, potřebuje Německo přístup ke své provincii na východě.”

„Polské vládě jsem tedy učinil tuto nabídku:

1. Danzig se vrátí jako svobodný stát do rámce Německé říše.

2. Německo dostane k dispozici skrze koridor cestu a železniční trať se stejným exteritoriálním charakterem pro Německo jako je koridor pro Polsko.

Na oplátku je Německo připraveno:

1. Uznat v Danzigu veškerá hospodářská práva Polska,

2. zajistit v Danzigu Polsku volný přístav libovolné velikosti a za plného volného přístupu,

3. uznat tímto s konečnou platností hranice mezi Německem a Polskem jako dané,

4. uzavřít na 25 let s Polskem pakt o neútočení, tedy pakt, který by daleko přesáhl můj vlastní život a

5. zajistit nezávislost slovenského státu skrze Německo, Polsko a Maďarsko, což prakticky  znamená zřeknout se jakéhokoli jednostranného německého mocenského přednostního postavení v této oblasti.”

„Polská vláda tuto moji nabídku odmítla a prohlásila jenom, že je ochotna:

1. Vyjednávat v otázce nahrazení komisaře Společnosti národů a

2. uvažovat o úlevách pro průjezdní dopravu koridorem.”

„Tohoto pro mě nepochopitelného postoje polské vlády jsem upřímně litoval, avšak to samo o sobě není rozhodující, nýbrž nejhorší je to, že dnes, stejně jako před rokem Česko-Slovensko, se tentokrát Polsko domnívá, že musí pod tlakem lživého štvaní světa povolat vojsko, ačkoli Německo samo nepovolalo ani jednoho jediného muže a ani nepomýšlelo nějak postupovat proti Polsku. Jak jsem řekl, to je samo o sobě velmi politováníhodné a příští generace jednou rozhodne, zda bylo skutečně správné tento můj jedinečný návrh odmítnout. Ode mě to byl pokus vyřešit tuto otázku, která vnitřně hýbe celým německým národem, vpravdě jedinečným kompromisem, a to navíc ku prospěchu oběma zemím.”

Byla tato velkorysá nabídka jediná, kterou Vůdce před válkou Polsku nabízel? Bylo jich více, a jak zněly? Více v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Rozdíl mezi národy a jejich vedením

Jak daleko se mohou jednotlivé národy ztotožňovat například se zahraniční politikou svého vedení? Již ve svých nejznámějších knihách z dvacátých let Adolf Hitler vyjádřil své přání navázat spojenectví s Velkou Británií. Vždy považoval anglický národ za blízký národu německému. Skutečnost, že později Anglie Německu vyhlásila válku, nedával Hitler za vinu anglickému národu, nýbrž některým konkrétním politikům a vlivným kruhům v zemi. Ve svých projevech se během války Vůdce nezmiňoval, s výjimkou Poláků, o národech nepřátelských států v negativním či dokonce pohrdavém smyslu, ale naopak. Hovořil například s úctou o výkonech francouzského a řeckého vojáka a dokonce v době, kdy britská letadla bombardovala německé území, činil rozdíl mezi oficiální politikou Velké Británie a jejím obyvatelstvem:

„Již tehdy byla Anglie naším nepřítelem. Pravím-li „Anglie”, tak při dobrém vědomí, že tam národ a vedení není jedno a totéž. Malá klika mezinárodních demokratů, Židů a plutokratů ovládá tuto zemi a tato klika již i tehdy tuto zemi štvala do války. Dokonce jsou to tytéž osoby jako dnes.“

  „Nikoliv snad, že by odpovědnost za to nesl sám anglický národ ve svém celku, nikoliv, ale jsou to někteří lidé, kteří ve své zmatené nenávisti i šílenství sabotovali každý takový pokus o dorozumění, podporováni oním mezinárodním světovým nepřítelem, kterého všichni známe, světovým Židovstvem. Tak se bohužel nepodařilo přivést Velkou Británii, především však anglický národ, v ono spojení s Německem, ve které jsem vždy doufal.“

Řecko (…) bylo rovněž ochotno podlehnout anglickému vábení a spojit svůj osud s osudem toho, kdo jeho královskému pánu dával peníze a příkazy. Neboť já musím ještě dnes – myslím, že jsem tím povinován historické pravdě – dělat rozdíl mezi řeckým národem a onou tenkou vrstvou zchátralého vedení, které tak, inspirováno anglofilským králem, nemělo na mysli pravé úkoly řeckého státního vedení, jako spíše vzalo za své cíle britské válečné politiky. Upřímně jsem toho litoval. Pro mne jakožto Němce, který již výchovou ve svém mládí i pozdějším svým životním povoláním měl hlubokou úctu ke kultuře a umění země, ze které kdysi vzešlo první světlo lidské krásy a důstojnosti, bylo velmi těžké a trpké přihlížet k tomuto vývoji a nemoci proti tomu nic podniknout. (…) Historická spravedlnost mne zavazuje k tomu, abych konstatoval, že z nepřátel, kteří stáli proti nám, bojoval obzvláště řecký voják rovněž s nejvyšší statečností, smrtí pohrdající. Kapituloval teprve tehdy, když další odpor byl nemožný a tím i bezúčelný.“ 

„Sovětský svaz, který je (…) největším služebníkem Židovstva. Čas zatím potvrdil to, co jsme my, nacionální socialisté, tvrdili po mnoho let; je to opravdu stát, ve kterém byla povražděna všechna nacionální inteligence a zůstalo bezduché, násilím proletarizované podlidství, nad kterým se tyčí obrovská organizace židovských komisařů – což znamená ve skutečnosti otrokářů. Často byly pochybnosti, zda snad v tomto státě přeci jen nezvítězí nacionální tendence. Zapomnělo se přitom pouze, že už vůbec není nositelů uvědomělého nacionálního názoru, že nakonec muž, který se stal přechodně pánem tohoto státu, není ničím jiným než nástrojem v rukou tohoto všemocného Židovstva a že, je-li vidět na jevišti před oponou Stalina, stojí za ním v každém případě Kaganovič a všichni ti Židé, kteří vedou v desetitisícovém rozvětvení tuto obrovskou Říši.“

Jak hovořil Hitler o Finech, Slovácích, o černošském obyvatelstvu jižní Afriky, o Američanech, Bulharech, Jugoslávcích a dalších národech se dočtete v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Zákaz zbraní hromadného ničení

Když na sklonku druhé světové války daly Spojené státy americké svrhnout na Hirošimu a Nagasaki atomové pumy, nebylo to poprvé, co svět spatřil hrůzné následky použití tzv. „zbraní hromadného ničení”. Již v průběhu první světové války zažila Evropa decimující účinky útočného plynu Yperitu. A než se stačil svět z krvavých bojů po roce 1945 vzpamatovat, začaly USA ničit města Napalmem (Korea, Vietnam). V dobré paměti mají mnozí současníci i irácké eskapády s jedovatým plynem pod taktovkou Saddáma Husajna. I Adolf Hitler zbraně hromadného ničení a humánní způsob vedení války veřejně tematizoval. Ve svém projevu Mírová výzva Anglii říká:

„K tomuto nezbytnému pocitu bezpečnosti však náleží především vyjasnění použitelnosti a rozsahu použitelnosti jistých moderních zbraní, které jsou svým účinkem schopny kdykoliv proniknout až do srdce každého jednotlivého národa a které následkem toho zanechají trvalý pocit nejistoty. Učinil jsem v tomto směru návrhy již ve svých dřívějších projevech v Říšském sněmu. Tehdy – zajisté proto, že vycházely ode mne – byly zamítnuty.”

„Věřím však, že pocit národní bezpečnosti vnikne do Evropy teprve tehdy, když na tomto poli dojde jasnými mezinárodními a platnými závazky k přesnému a podrobnému definování pojmu dovoleného a nedovoleného použití zbraní. Tak jako kdysi ženevská konvence dokázala, že alespoň u civilizovaných států bylo zakázáno usmrcování zraněných, týrání zajatců a boj proti osobám, které se neúčastnily války, a tak jako se podařilo dopomoci tomuto zákazu v průběhu doby k všeobecnému respektování, musí se podařit definovat použitelnost letecké zbraně, používání plynu atd., ponorek, ovšem také pojmu kontrabandu tak, že válka bude zbavena své strašlivé povahy boje proti ženám a dětem a vůbec proti osobám, které se války neúčastní.”

Více v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):