Kapitál slouží hospodářství a hospodářství národu

Co je dnes zásadní starostí a prvotním cílem každého demokratického kapitalistického státu a jeho vládnoucích elit? Co pro tyto vlády znamená občan jako jednotlivec? Hodnota jednotlivce je měřena podle jeho schopnosti být konzumentem, plátcem daní a výhodnou pracovní silou zároveň. Jinými slovy: celý svět se v takovémto uspořádání točí pouze kolem výdělku, peněz a kapitálu. Jednotlivec je pouze prostředkem k zajištění jmenovaných hodnot. Primární „duchovní“ hodnotou takového světa je zisk a jeho základní ctností pak „umění na někom vydělat“. Hlavním ideálem je boj za jmění, za kapitál, boj za rodinný majetek, za jednotlivcovo sobectví. Vše ostatní zůstává přitom pouze prostředkem k cíli. Zprávy v médiích se každodenně zabývají vývojem hospodářské konjunktury a její nekonečný vzestup se zdá být jedinou modlou naší existence. Je však takovýto řád daný Bohem či přírodou? Co o tom soudil Adolf Hitler?

„Ve světě kapitalistické demokracie zní nejdůležitější hospodářská zásada takto: Lid je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro kapitál. Tuto zásadu jsme obrátili: Kapitál je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro národ!

Jinými slovy: Základem všeho je národ. Všechno ostatní je jenom prostředkem k cíli. Nedovede-li hospodářství lid uživit a šatit, pak je to hospodářství špatné. A je naprosto lhostejné, řekne-li mi několik lidí: »Pro mne je to hospodářství dobré, znamenité, moje dividendy jsou skvělé.« To přiznávám. Mne však dividendy vůbec nezajímají. Zde jsme vytyčili meze. Ihned se pak řekne: »No, vidíte, to je právě to. Terorizujete svobodu.« Ano, terorizujeme svobodu, když se kořistí na útraty pospolitosti, a je-li to nutné, pak ji dokonce i odstraňujeme.

Tito lidé mají možnost, abych uvedl jenom jediný příklad, strčit do svých kapes ze svého zbrojařského průmyslu 6, 80, 95, 140, 160 procent na dividendách. Je tedy přirozené, že říkají: »To přestane, jestliže tyto německé metody se rozšíří nebo dokonce zvítězí.« V tom mají úplně pravdu. Já bych to nestrpěl. Jsem přesvědčen, že šest procent postačí, ale z těchto šesti procent odnímáme ještě jednu polovinu a o zbytku nutno dokázat, že je opět uložen v zájmu národní pospolitosti. To tedy znamená: Jednotlivec není oprávněn naprosto svobodně vládnout tím, co musí být použito v zájmu národní pospolitosti. Disponuje-li tím sám rozumně, tedy dobrá. Jestliže tím však rozumně nedisponuje, pak zasahuje nacionálněsocialistický stát.

Nebo jiný příklad: Kromě těchto dividend jsou ještě tzv. tantiemy členů dozorčích rad. Snad možná ani nevíte, jak „strašná” je činnost takového člena dozorčí rady. Ten musí každoročně vykonat jednu cestu, musí jít na vlak, posadit se do první třídy a někam jet, musí se odebrat do nějaké místnosti, v 10 nebo v 11 hodin, podle situace, a pak tam musí naslouchat zprávě, která je tam předčítána. A když je zpráva přečtena, musí poslouchat, jak několik lidí tomu něco říká. Může to samozřejmě trvat také do jedné nebo do dvou hodin. Po druhé hodině musí zase vstát a musí jet zase zpět. Zpět jet musí! První třídou zpět! A tak mu jistě právem patří – jako to bylo ostatně dříve i u nás – 80, nebo 100 tisíc marek odměny; neboť přitom přece velmi mnoho zamešká a jeho námaha se musí vyplatit!

Tento zlořád jsme ovšem u nás odstranili, neboť to nebylo nic jiného, než zastírání zisků a především uplácení; neboť dozorčími rady jsou především páni poslanci – a byli jimi dříve také u nás. My jsme to odstranili. Žádný poslanec nesmí být dozorčím radou. Je vyloučena jakákoliv úplata, a to v jakékoli formě.“

Více v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Zlato nemá hodnotu, lidská práce ano

„Bankovky sú kryté zlatem”, stávalo kdysi na platidlech vydaných Státní bankou československou. Na dnešních českých bankovkách nic takového není, na eurobankovkách také ne. Otázkou vytvoření stabilního prostředku směny zboží a služeb se lidé zabývají tisíce let. Penězům také lidé přiznávají takřka všemocný význam. Vždyť i duchovní otec dnešního bankovnictví, zakladatel slavného finančnického rodu Mayer Amschel Rothshild měl kdysi prohlásit: „Dejte mi moc nad měnou státu a nebude mě zajímat, kdo dělá zákony.” A co na to Vůdce? 

„Je však třeba celé národohospodářské omezenosti kapitalistických demokracií namlouvat si, že natrvalo mohou existovat státy, které jsou zavázány nakupovat od někoho, kdo od nich samých kupovat buď nechce nebo nemůže. Německo však balkánským státům nejenom prodávalo, nýbrž bylo tam hlavně i největším kupujícím. A to trvalým a solidním kupujícím, který výrobky balkánských rolníků splácel prací německého průmyslového dělníka a nikoliv podvodnými valutami a devizami, které beztak již celá léta trpěly znehodnocením, jež se stalo chronickým. […] V tomto obchodě nebylo ani vítězů ani poražených, nýbrž pouze účastníků, a Německá říše nacionálněsocialistické revoluce vynaložila svoji veškerou ctižádost, aby byla účastníkem slušným, to znamená, aby platila pořádným solidním zbožím a nikoli demokratickými švindlpapíry.”

„…je německý národ, co se týče zlata, tím nejchudším národem světa. My žádné zlato nemáme. Co však máme, je živoucí pracovní síla. To, co máme, je posvátná píle a svatá vůle a to je nakonec v takovémto boji na život a na smrt tisíckrát důležitější než zlato. Neboť co pomůžou Američanům jejich zlaté trezory kromě toho, že si mohou nechat udělat umělý chrup? Kdyby měli deset továren na syntetickou pryž, tak by to mělo větší hodnotu než všechny jejich zásoby zlata, které nashromáždili, dohromady.”

„…opět jsme včlenili ve výrobní proces 7 milionů lidí. Ty, kdož dříve pracovali jen z poloviny svého času, rovněž asi 7 milionů lidí, jsme přivedli od jejich krátkodobé práce k normální týdenní práci. Všem jsme vyplatili mzdy. Přitom jsme udrželi stabilní hodnotu měny a každý si za své peníze mohl něco koupit. Výrobu jsme vystupňovali do obrovských rozměrů, stále vycházejíce ze svých nacionálněsocialistických zásad, že rozhodujícím činitelem je existující pracovní síla, schopnost tuto pracovní sílu zorganizovat a využít, zkrátka že podkladem naší měny nemůže být zlato, nýbrž že jím je výroba. To tedy znamená, že je úplně v našem uvážení pílí a prací vytvořit výrobky a kozumní statky, které pak opět musí prospívat lidu právě tak, jako mu lenost může škodit. Zažili jsme potom, že zlaté státy ztroskotávaly se svými měnami, zatímco my, stát nikoliv zlatý, si svou měnu uhájil. Některé jiné země hrabaly a hromadily zlato. A nyní hrozí, že do světa pronikne poznání, a to prakticky zocelené poznání, že totiž zlato samo o sobě je úplně bezvýznamné, že bez zlata je možné žít právě tak dobře jako s ním, ba dokonce za jistých okolností ještě lépe. Toto poznání může být nebezpečné pro ty, kdož ve zlatě spatřují element svého boje o moc a jako takový element zlato vždy hodnotili a využívali.”

O principech stabilní měny nezávislé na mezinárodním kapitálu, o zahraničním obchodu na bázi výměny zboží, zbytečnosti zlata aj. se dozvíte více v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):