Novoroční projev Adolfa Hitlera

Adolf Hitler hovoříNovoroční projevy světových státníků se za poslední desetiletí staly takřka ve všech zemích tradicí. Také německý Vůdce Adolf Hitler promlouval na Nový rok ke svému národu, a to těmito slovy:


Nacionální socialisté, nacionální socialistky,
příslušníci strany!

Končí se rok pro německé dějiny velmi závažný. Mohutnost událostí, kterým není rovno, jejich převratný význam pro budoucí vývoj lidstva, bude v plném rozsahu pochopitelný teprve pro pozdější generace. My však, kteří dějiny této doby prožíváme, se nemůžeme ubránit dojmu, že řízení Prozřetelnosti je mocnější nežli úmysl a vůle jednotlivých lidí. Bohové netrestají slepotou jenom lidi, odsouzené ke zkáze, nýbrž nutí také, aby lidé Prozřetelností povolaní usilovali o cíle, které často daleko předbíhají jejich původní vlastní přání.

Když byl německý národ po zhroucení, jež trvalo léta, morálně co nejhlouběji pokořen, hospodářsky zbídačelý a v úpadku, nacionálním socialismem sjednocen nalezl cestu k svému obrození, bylo odhodláno vedení a lid vybudovat budoucnost národa prostředky mírumilovné práce a apelem na právní svědomí ostatních. Ale ještě než byla roku 1933 moc převzata, ohlašovali nepřátelé Říše v četných písemných a mluvených projevech svoje rozhodnutí, že zabrání každému povznesení německého národa všemi prostředky. Po 30. lednu 1933 proměnili svoje výstrahy také ihned v čin. Bez jakéhokoli důvodu, jenom pro svoji pekelnou zášť k německému národu, začali s novou pustou štvanicí a volali k bojkotu nejenom německého zboží, nýbrž především také německého člověka. Demokratické noviny – i zemí nejmenších – považovaly za svoje privilegium denně spílat největší středoevropské mocnosti, vedoucí muže tohoto národa zasypávat urážlivými výrazy, režimu se buď vysmívat anebo jej pomlouvat a podněcovat k vojenským násilným činům proti Říši.

Po celá staletí zaplavovalo několik národů – v jejich čele Angličané – svět svými válkami a násilím uchvacovalo, co uchvátit mohlo, podrobilo si velké milionové národy a zbídačilo je. Takovým způsobem budovali svoje takzvané světové říše, z krve a ze slz. Tak vybudovali onen světový řád, který se od té doby podle jejich vlastních projevů, jež jsou stejně ledově chladné jako posměšné, skládá z majetných a z lidí z Nemanic. Třebaže ony národy samy ve skutečnosti jsou majiteli největších pokladů půdy na světě, nedaří se jim přitom ani, aby zvládly nouzi svých vlastních národů. Ve státech, které mají uživit sotva deset lidí na čtverečním kilometru, jejichž majetkem jsou všechny suroviny na světě, je deset až dvanáct milionů nezaměstnaných, tj. lidí z lidského štěstí vyloučených, a to všechno jenom proto, že zištnost, korupce, lenost, ale i hloupost panujících vrstev v těchto plutokratických demokraciích odmítá všechny metody a opatření, které by bezuzdnému egoismu jednotlivců dovedly přitáhnout otěže ve prospěch života celku.

Tyto živly, které jsou jako vedoucí politické osobnosti demokratických zemí zároveň také majitelé a akcionáři zbrojařského průmyslu, věřily vedle toho – a dosud tomu věří – že válka přináší největší výdělkové možnosti. Především dlouhá válka. Neboť je v jejich kapitalistickém zájmu, aby investici svých peněz mohly využívat po dobu pokud možno dlouhou. Tak lze chápat, jestliže například jeden z nejhlavnějších zbrojařských průmyslníků v Anglii, již zemřelý ministr Chamberlain, od prvního dne hned prohlašoval, že tato válka pro Anglii musí trvat nejméně tři roky.

Pak lze rozumět tomu, jestliže jiní demokratičtí držitelé moci zase ve stránce hospodářské účasti na válce vidí největší šanci pro svoje země a nikterak se netají tím, že nenávidí jakékoli mírové dorozumění, tj. rozumné vyrovnání národních zájmů, protože by to zbrojařské zájemce, po dividendách hladové, zbavilo jejich hmotných předpokladů. Národy samy jsou však těmto demokratickým licoměrníkům – dříve, stejně tak i dnes – úplně lhostejné.

Je tedy pochopitelné, že můj pokus z roku 1939, abych zabránil vypuknutí války s Francií a Anglií, byl celým demokratickým světem nejenom ledově odmítnut, nýbrž že rozpoutal přímo zuřivou bouři rozhořčení. Jim šlo jen o kapitál, mezitím investovaný ve zbrojařských podnicích, jakož i o starost, aby neviděli svoje zisky zase se tenčit, jestliže odpadnou další zakázky. Aby přitom svoje úmysly maskovali, museli za pomoci svého tisku organizovat tažení lží a ohlupování, jakému není rovno. Neboť kdyby národy pochopily, že tato válka vůbec nebyla nutná, že ani na Anglii, ani na Francii nebyl vznesen nejmenší požadavek, mohlo by potom vzniknout nebezpečí, že by národy prohlédly a že by svoje demokratické zhoubce samy dohnaly k odpovědnosti a k účtování. A tak se muselo a musí také ještě dnes k národům přijít se lží právě tak hloupou jako infamní, že prý Německá říše nebo Itálie chtěly dobýt svět, zatímco ve skutečnosti opravdoví dobyvatelé světa, kteří již zde jsou, potřebují války, aby svoje kapitály zúročili měrou ještě vyšší, nežli je tomu doposud. Těmito dobyvateli světa jsou pak právě ony státy, jež Německu vypověděly válku.

Německo samo nepřišlo ani za Francií ani za Anglií s nejmenším požadavkem. Ještě 6. října 1939 jsem pozval Francii a Anglii, aby společně s Německem složily zbraně a – místo, aby evropskou pevninu v zájmu mimoevropských činitelů nechaly bořit a vykrvácet – se ve společné práci snažily o rozumnou opětnou výstavbu. Bylo to marné.

Tím jsme vstoupili do roku, který nyní končí.

Více z novoročního projevu naleznete v knize Projevy.