Náš boj s Adolfem Hitlerem

Středa 10. září 2014

Jan Vučka, advokát

 Ve středu byl vynesen rozsudek nad vydavateli knihy Adolf Hitler – Projevy. Šlo o nejzbytečnější proces, jaký si lze představit.

Oběma obžalovaným bylo kladeno za vinu, že v roce 2012 vydali v nakladatelství Guidemedia etc knihu Hitlerových projevů. Ať už si o Adolfu Hitlerovi a jeho projevech myslíme cokoli (snad je zbytečné zde rozebírat postavu A. H.), faktem zůstává, že jeho projevy jsou historickým dokumentem, stejně jako je historickým dokumentem jeho kniha Můj boj.

Nemáme-li se stát nedobrovolnými hrdiny románu 1984, musíme přístup k historii, včetně historických dokumentů, dovolit. Navíc jak praví klasik, kdo historii nezná, bude nucen ji prožít znovu.

Nemáme-li zavést jakýsi nedemokratický kastovní režim, není ani přípustné dovolit čtení historických dokumentů jen vybrané kastě profesionálních historiků s tím, že prostý občan by tomu nerozuměl nebo mohl být sveden, a tak smí číst jen závěry schválených historiků, obsah schválených učebnic a jen ty správné dokumenty a správné komentáře. To by nastolilo přesně ten totalitní režim kontroly myšlení, kterému by se tím mělo zabránit. Ani by tak nemohla panovat důvěra ve „správné“ názory, když by informace k jejich ověření byly veřejnosti odpírány.

Z pohledu právníka lze dodat, že svobodný přístup k historickým dokumentům vyplývá i z ústavního práva. Konečně vydání Mého boje už bylo v ČR jednou předmětem soudního procesu a věc byla uzavřena (zcela správně) s tím, že vydání takového dokumentu je dovoleno.

Tak proč jsou náhle vydavatelé jiného podobného dokumentu trestně stíháni?

Celá záminka k vedení procesu je vlastně směšná: obžalovaným je kladeno za vinu, že každý projev opatřili mezititulky uvádějícími myšlenku oddílu a před každý projev dali jeho stručné shrnutí. Tedy když na straně 75 Adolf Hitler odpovídá Franklinu Rooseveltovi na jeho telegram, je to uvedeno redakčním mezititulkem „Odpověď Rooseveltovi“.

Nebo když na straně 47 knihy Adolf Hitler říká „Avšak také český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty.“, je tato sekce uvedena redakčními mezititulkem „Úcta k českému národu“.

Ať už Hitlerově úctě k českému národu věříme či nikoli, faktem zůstává, že redakční mezititulek není ničím jiným než parafrází obsahu sekce k lepší orientaci čtenáře při četbě historického dokumentu. Nevyplývá z toho nic o tom, zdali vydavatel s obsahem oné sekce souhlasí či nikoli.

Tak proč je dodání pravdivého (ve smyslu pravdivého při orientaci v jednotlivých pasážích projevu) mezititulku k historickému dokumentu prohlašování za nelegální, když vydání samotného dokumentu je legální? Není to absurdní? Je-li lepší orientace čtenáře v Hitlerových projevech podporou nacizmu, není podporou nacizmu také rejstřík, obsah či číslování stránek?

Podobně mají charakter parafráze i stručná shrnutí před každým projevem. Shrne se tam obsah projevu, aniž by vydavatel činil nějaké vlastní poznámky k jeho pravdivosti či nepravdivosti a zda jej chce propagovat či nikoli. V některých větách je autor projevu výslovně uváděn („Hitler v tomto projevu k dělníků opakovaně podotýká …“ str. 317), jinde je projev pouze zkráceně nepřímo citován („Váleční žháři našli v roce 1939 v Polsku stát, který byl ochotný za jejich zájmy tasit meč.“). Vždy jde však jen o stručné shrnutí a parafrázi projevu, nikde se nepíše nic o tom, že by s Hitlerovými názory vydavatel souhlasil a doporučoval je čtenářovi k následování.

Zde se ze zákazu podpory nacizmu stala absurdní fraška, kdy orgánové s vážnou tváří předkládají soudu zřejmý případ o ničem, aby vykázali činnost a splnili plán boje s extremisty. Za zmínku v tomto ohledu stojí, že v metodickém návodu Extremismus vydaném Nejvyšším státním zastupitelstvím se o judikátu v kauze Michala Zítka (vydavatel Mein Kampfu blahé paměti) cudně mlčí, jen aby byly orgány v boji s extremisty dostatečně bdělé.

Perličkou pak je, když znalec před soudem diskutuje, zdali vyvedení Adolfa Hitlera na obálce s lesklou povrchovou úpravou je projevem propagace nacizmu či nikoli. Když se řeší takovéhle hlouposti jako „důkazy“, je zjevné, že celý případ je nesmyslný a že žádný přesvědčivý důkaz není. Proč je to ale tedy u soudu?!

Jestli je na obálce knihy vyobrazen Adolf Hitler či nikoli, a případně s leskem, nebo zda je obálka knihy bílá a nápis červený (ano, i takové „zásadní skutečnosti“ řešil státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně!), je skutečně, ale skutečně bezvýznamné. I kdyby šlo o parafrázi barev NSDAP, co má být?

Malá anketa: co je podle vás nejčastěji na obálce knihy o dinosaurech? Asi dinosauři. Co je nejčastěji na obálce knihy o houbách? Asi houby. Co je nejčastěji na obálce knihy o Stalinovi? Asi Stalin a možná i sovětská symbolika, ať už se kniha o Stalinovi zmiňuje pochvalně či kriticky. Výskyt nacistické symboliky na knize o nacizmu je proto zcela logický. Ostatně stačí zajít do jakéhokoli dobře zásobeného knihkupectví a knih s Adolfem Hitlerem či nacistickou symbolikou na obálce najdete v regálu s vojenskou historií plno.

Z takovýchto „důkazů“ nevyplývá nic a pokud se o ně orgány činné v trestním řízení opírají, pak zasluhují politování. Chápu, že stát si dal úkol boj s pravicovými extremisty, ale jestli jsou cenou za to nedemokratické praktiky a trestání za vydání historických dokumentů bez „správného“ komentáře, umělé vyrábění neexistujících trestných činů a totální fraška u soudu, věru nevím, zdali se s vaničkou nevylévá i dítě.

Zdroj: echo24.cz

Příspěvek byl publikován v rubrice Média a jeho autorem je Adolf Hitler. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.