Rozdíl mezi národy a jejich vedením

Jak daleko se mohou jednotlivé národy ztotožňovat například se zahraniční politikou svého vedení? Již ve svých nejznámějších knihách z dvacátých let Adolf Hitler vyjádřil své přání navázat spojenectví s Velkou Británií. Vždy považoval anglický národ za blízký národu německému. Skutečnost, že později Anglie Německu vyhlásila válku, nedával Hitler za vinu anglickému národu, nýbrž některým konkrétním politikům a vlivným kruhům v zemi. Ve svých projevech se během války Vůdce nezmiňoval, s výjimkou Poláků, o národech nepřátelských států v negativním či dokonce pohrdavém smyslu, ale naopak. Hovořil například s úctou o výkonech francouzského a řeckého vojáka a dokonce v době, kdy britská letadla bombardovala německé území, činil rozdíl mezi oficiální politikou Velké Británie a jejím obyvatelstvem:

„Již tehdy byla Anglie naším nepřítelem. Pravím-li „Anglie”, tak při dobrém vědomí, že tam národ a vedení není jedno a totéž. Malá klika mezinárodních demokratů, Židů a plutokratů ovládá tuto zemi a tato klika již i tehdy tuto zemi štvala do války. Dokonce jsou to tytéž osoby jako dnes.“

  „Nikoliv snad, že by odpovědnost za to nesl sám anglický národ ve svém celku, nikoliv, ale jsou to někteří lidé, kteří ve své zmatené nenávisti i šílenství sabotovali každý takový pokus o dorozumění, podporováni oním mezinárodním světovým nepřítelem, kterého všichni známe, světovým Židovstvem. Tak se bohužel nepodařilo přivést Velkou Británii, především však anglický národ, v ono spojení s Německem, ve které jsem vždy doufal.“

Řecko (…) bylo rovněž ochotno podlehnout anglickému vábení a spojit svůj osud s osudem toho, kdo jeho královskému pánu dával peníze a příkazy. Neboť já musím ještě dnes – myslím, že jsem tím povinován historické pravdě – dělat rozdíl mezi řeckým národem a onou tenkou vrstvou zchátralého vedení, které tak, inspirováno anglofilským králem, nemělo na mysli pravé úkoly řeckého státního vedení, jako spíše vzalo za své cíle britské válečné politiky. Upřímně jsem toho litoval. Pro mne jakožto Němce, který již výchovou ve svém mládí i pozdějším svým životním povoláním měl hlubokou úctu ke kultuře a umění země, ze které kdysi vzešlo první světlo lidské krásy a důstojnosti, bylo velmi těžké a trpké přihlížet k tomuto vývoji a nemoci proti tomu nic podniknout. (…) Historická spravedlnost mne zavazuje k tomu, abych konstatoval, že z nepřátel, kteří stáli proti nám, bojoval obzvláště řecký voják rovněž s nejvyšší statečností, smrtí pohrdající. Kapituloval teprve tehdy, když další odpor byl nemožný a tím i bezúčelný.“ 

„Sovětský svaz, který je (…) největším služebníkem Židovstva. Čas zatím potvrdil to, co jsme my, nacionální socialisté, tvrdili po mnoho let; je to opravdu stát, ve kterém byla povražděna všechna nacionální inteligence a zůstalo bezduché, násilím proletarizované podlidství, nad kterým se tyčí obrovská organizace židovských komisařů – což znamená ve skutečnosti otrokářů. Často byly pochybnosti, zda snad v tomto státě přeci jen nezvítězí nacionální tendence. Zapomnělo se přitom pouze, že už vůbec není nositelů uvědomělého nacionálního názoru, že nakonec muž, který se stal přechodně pánem tohoto státu, není ničím jiným než nástrojem v rukou tohoto všemocného Židovstva a že, je-li vidět na jevišti před oponou Stalina, stojí za ním v každém případě Kaganovič a všichni ti Židé, kteří vedou v desetitisícovém rozvětvení tuto obrovskou Říši.“

Jak hovořil Hitler o Finech, Slovácích, o černošském obyvatelstvu jižní Afriky, o Američanech, Bulharech, Jugoslávcích a dalších národech se dočtete v knize.

Audio záznam s titulky:
(pokud se nezobrazují, je potřeba titulky ručně zapnout v přehrávači):

Komentáře nejsou povoleny.