Jen zřídka se v české veřejnosti najde někdo, komu by se při vyslovení Hitlerova jména ve vztahu k Čechům automaticky nevybavily asociace s „vyhlazováním podřadných slovanských národů“ či výrazy jako „Untermensch“ apod. Z úst samotného Vůdce pak po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, tedy po získání neomezené moci nad tímto územím a jeho obyvateli, padla v jeho projevu Odpověď Rooseveltovi v Berlíně směrem k českému člověku tato slova:
„Přednosti a hodnoty německého lidu jsou nám známy. Avšak také český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty…“
„V takové době napětí může zajisté vášeň lidí, vzájemně zápolících v nejpřednějších zákopech národních pozic, zatemnit smysl pro spravedlnost a tím i vést k mylnému celkovému posuzování. To je příznačnou známkou v každé válce. Avšak ve velkých epochách soužití plného porozumění byly oba národy vždy zajedno, že si vzájemně mohou činit posvátný nárok na úctu a respektování svého národního života.
Já sám jsem také v těchto letech boje nevystupoval vůči českému národu nikdy jinak, nežli jako ochránce nejen jednostranného národního a říšského zájmu, nýbrž také jako muž, jenž má český národ v úctě.“
Jak se tedy opravdu před německým národem vyjadřoval o Češích?
To se dozvíte v knize.
